Med je hustá, sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami, případně i jiným hmyzem sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru květů (med květový) a výměšků hmyzu (mšice, medovice) živícího se sáním mízy rostlin (med medovicový).
Barevná variabilita medu
Včelí med je nápadný svoji barvou, vzhledem i vůní a viskozitou. Medy se dělí do dvou základních skupin: medy květové, které bývají světlejší a medy medovicové, které jsou tmavší barvy. Tak například med akátový (Robinia pseudoacacia L.) je vodojasný, nepatrně nažloutlý až nazelenalý, příjemné vůně a zůstává tekutý po mnoho let. Med vrbovky (Epilobium angustifolium L.) je světložlutý a jemné chuti. Med jetelový (Triforium pretense L.) a vojtěškový (Medicago sativa L.) je barvy zlatožluté, příjemné chuti a vůně. Dále medy světložluté až žluté barvy pocházejí z ovocných stromů ( většinou směs třešně, višně , jabloně, hrušně a také trnek), řepky olejky ( Brassica napus L. ), hořčice ( Sinapis arvensis L.), ohnice (Rhaphanus rhaphanistrum L.) a čistce (Stachy palustris L.), hojně rozšířeného plevele jižní Moravy. Proti těmto velmi světlým medům se vyskytuje med tmavohnědý, například z květů pohanky (Fagopyrum esculntum M.). Zajímavý je i med z květů komonice (Melilotus alba M.) v místech, kde se pěstuje komonice na semeno. Komonicový med je nažloutlý a velmi pěkný na pohled. Někdy se vyskytují květové medy barvy červené nebo dokonce červenohnědé.
Včely získávají v podzimním létě červené barvy z pastvy vřesových porostů. Vřesový med je zcela odlišný od ostatních květových medů tím, že obsahuje velké množství nestravitelných dextrinových látek, které často způsobují přeplnění výkalového vaku a namnožení se nosemy v zimním období, které působí na jaře úhyny včelstev. Tyto včelstva, pokud není vhodné počasí k vyprášení, se na jaře zpravidla pokálí a znečistí úlové prostředí tak, že mohou další kontaminací zažívání uhynout. Proto je vřesový med zcela nevhodný k přezimování včelstev. Tento med je neobyčejně hustý, podobně jako lepidlo s gelovou viskozitou. Včelaři se spíše podaří rozlámat plást, než ho v medometu dobře a hlavně plně vytočit. V Rakouských Tyrolích a Korutanech, kde jsem v loni strávil přes 4 měsíce, jsem se setkával tímto výborně chutnajícím medem. Včelaři tam používají tzv. napichující válečky „ježky“, aby se jim alespoň částečně podařilo vřesový med vytočit. Ale to je jiná kapitola. V plném létě se vyskytuje na některých místech v ČR květový med lipový (Titia cordata M.). Ten je světle zlatavé barvy, někdy jdoucí až do žluté. Medovicový med z lip je ovšem tmavě hnědý. Lipové květy jsou specifické svoji vůní a výborné chuti.
Ještě jeden květový med je svojí barvou velmi pozoruhodný. Je to tmavočervený, až rudě zbarvený med, který pochází ze známé pícniny, která se pěstovala hojně na našem území před rokem 1989. Je to Vikev setá (Vicia sativa L.). Tato vikev, jejíž modrofialové květy jsou seskupeny v převislé hrozny, dávala včelám po odkvětu ovocných stromů velmi důležitou pastvu, kterou v dnešní době nahrazuje zcela žlutý med z pampelišky lékařské (Taraxacum sect Ruderalie K.). Mimochodem, právě pampeliška dává nejvíce pylu. Uvádí se až 400 kg na jeden hektar plochy, což ji objemem „vystřeluje“ na první místa v množství a kvalitě bílkovinné stravě včel.
V roce 2011 jsem na jednom svém stanovišti ve Středočeském kraji zjistil při vytáčení medu zajímavý úkaz variability snůškových možností jednotlivých včelstev. Z jednoho úlu, který stál v první řadě úlů, jsem vytočil med žluté barvy, kterou včely získaly z květů komonice. Tehdy jsem si chtěl vzít vzorek do sklenice a podrobit ho prohlídce pylových zrn pod mikroskopem, abych se ujistil, že to je opravdu tento med. To se mi však nepodařilo, protože již z druhého úlu po vytočení medných plástů začal z medometu vytékat tmavě červený med, který pocházel z květů vikve ozimé. Oba medy se úspěšně v nádobě smíchaly. Mikroskop ale vydal dle atlasu pylu své tajemství a potvrdil ve směsném vzorku medu moje odhady. To mě přesvědčilo o tom, že každé včelstvo může létat za jinou snůškou a donést úplně jiný med, což mnoho včelařů jistě zná. Lze tedy získat od jednotlivých včelstev druhově jiné medy i na jednom stanovišti, i když to bývá spíš rarita.
Medy medovicové mají barvu červenohnědou, zelenohnědou, tmavohnědou a tmavou až do téměř černé. Jsou to medy nevhodné k přezimování včelstev, neboť opět obsahují mnoho nestravitelných látek. Trendy ekonomiky při zimním šetření při krmení včelstev a staronové směry včelařství zcela jasně ukazují, že lze zimovat pouze na květových medech. Dovolím si zde uvést včelí rodinnou farmu přátel včel Pravdových, kteří zimují na těchto medech, bez přikrmování.
Srovnáme-li barvy medu ze stanovišť včelstev z různých míst, zjistíme, že existuje velké množství odstínů barev. To protože medy pocházejí z různých nektarodarných rostlin, či producentů medovice. Rovněž nadmořská výška a barva plástů má na barvu medu velký vliv.
Nezabýval jsem se zde podrobně medovicovým medem, protože moje zkušenosti s ním jsou v posledních dvaceti letech v oblastech, kde včelařím, menší. V loňském roce jsem se na jednom stanovišti včelstev na znojemském okrese setkal s medem ze slunečnice (Helianthus annuus L.) a tento med nebyl ani květový a ani medovicový, byl to med ze sladkých šťáv tělní stavby vlastní rostliny, kterou včely velmi ochotně sbíraly většinou v „kloubech“ listů a stonků. Barva medu byla červenohnědá, velmi husté viskozity a výtečné chuti. Docela potěšilo, že šel dobře v medometu z plástů vytočit. Med měl jen málo pylových zrn ze slunečnice a obsah vody 16%, což svědčilo o jeho vyzrálosti. Tento med je vcelku velmi vzácný, protože slunečnice na to, aby ronila tyto mimotělní šťávy, musí mít příhodné klimatické podmínky, tj. tropické teplo hlavně v nočních hodinách a poměrně velké sucho.
O medu by se dalo napsat mnoho zajímavého. Většina medu, který včelaři v ČR vytočí, je směsí květových medů z různých včelomilných rostlin nebo medovicových medů od různých producentů medovice ( méry, mšice či puklice). Včelař, který vytáčí jen jednou, max. dvakrát v roce dokonce získá med smíšený obou zdrojů. Doufám, že se i vy podělíte se mnou se svými zkušenostmi s barvou medu.
Článek uveřejněn v časopisu Včelařství č.2/2013.
Augustin Uváčik, DiS
učitel včelařství
uva@centrum.cz